Jobovky z Joštovky …aneb o puči protiústavních soudců

Tak si to shrňme. Po dvaceti letech svobody jsme se dozvěděli několik zásadních faktů. Parlament nemá právo měnit Ústavu, prezident republiky je pouhý úředník s razítkem a svoji ztracenou suverenitu nalezneme v Bruseli. Co by se neujalo ani jako scénář bláznivé komedie s Lesliem Nielsenem, sepsal Protiústavní soud předsedy Rychetského.

V září jsme se dozvěděli, že ústavní zmocnění Parlamentu nestačí k tomu, aby směl Ústavu změnit, ale že naopak pokud Ústavnímu soudu schází kompetence nebo procedura, vyčte si obé třeba z kávové sedliny. Více se k tomu již vracet nechci, laskavého čtenáře odkážu na zevrubný článek, který jsem k tématu sepsal.

V lisabonském jednání Ústavního soudu vůbec nešlo o výsledek, ale o to, co předvede Rychetský a jeho bruselští nohsledi při prezentaci. Protiústavnost Lisabonského diktátu je totiž nepochybná, zejména co se týče evidentního rozporu zmocňovací doložky s článkem 10a Ústavy býv. České republiky, dnes europrotektorátu. Stejně tak nepochybné ovšem bylo, že Rychetského partu nic takového v rozhodném postupu nezastaví. Pojďme tu one-man show rozebrat.

Když jsem sledoval obě úterní jednání v televizi, nevěřícně jsem kroutil hlavou, co všechno si Rychetský dovolí. Hlavně bezdůvodné obviňování senátorů z obstrukcí a poštěkávání na prezidenta (zastoupeného advokátem) pro mě zůstanou leitmotivem jednání z 27. října. I s přikyvující Eliškou.

Ovšem vyhlášení nálezu z 3. října, to byl teprve vodvaz. Spíš než vyhlášení nálezu Ústavním soudem to vypadalo na vyhlášení rozsudku ve věci antievropanství. Až jsem se divil, že nikdo z pravicových reakcionářů nebyl vržen do šatlavy.

Nález jsem si vytiskl, vzal propisku do ruky, začetl se a žasl. Podtrhával jsem, psal otazníky, vykřičníky (často oboje najednou), psal různé poznámky (mnohdy až vulgární), několikrát jsem si zatrhl celý odstavec. Ten nález je perla za perlou. Upřímně nechápu tu bohorovnost, s jakou si dovolí ústavní soudci toto vypustit z pera.

Snad tedy zmíním aspoň ty největší bomby.

Jako první jsem si zatrhl v bodě 100. dva výroky. Že prý ústavní soud není místem pro nekončící polemiky, o které se snaží někteří účastníci. Takže zákonné právo na přezkum souladu mezinárodní smlouvy s Ústavou je snahou o nekončící polemiku. Eh?

Taky jsem se dozvěděl, že nález ÚS je závazný i pro samotný ÚS. Takže jestli to správně chápu, tak ústavní pořádek pro ÚS závazný není (viz nález ve věci Melčák), kdežto jeho vlastní nález závazný je, a názor na něj není možné změnit? Nevím jak vám, ale mně logika velí pravý opak.

V bodě 103. se dozvídáme, že úkolem ÚS není odpovídat na otázky, nýbrž autoritativně rozhodovat. To je tak, když ústavní soudci zahájili svatou válku proti Parlamentu a prezidentovi republiky. Nemůžou přece připustit, aby se jich — vrchnosti — ústavní činitel jen tak na něco ptal, že?

Z bodu 104. potom vyplývá, že ani napodruhé na Joštovce (sídlo ÚS — Joštova ulice v Brně) nepochopili prezidentovu argumentaci, co se týče referenda, a pořád si melou svou. To byste jim mohli vysvětlovat stokrát, ale wo kein Wille, da kein Weg, jak říká jedno přísloví v naší brzy opět mateřštině.

Ostatně odpovědi na žádnou z prezidentových otázek jsme se nedočkali v první ani druhé lisabonské kauze. V prvním nálezu na ně ÚS odpověděl jednou zcela mimózní větou a v druhém nálezu řekl, že už na ně odpověděl hned napoprvé. Tak aspoň že je jasno.

Bod 108. potom říká, že již ratifikované mezinárodní smlouvy není prý možné přezkoumat. V září jsme se přitom dozvěděli, že ústavní zákony, jimiž je ÚS na rozdíl od mezinárodních smluv vázán, přezkoumat možné je. Nevím, jestli na to, abych pochopil tohle judrlantství, potřebuju najít v Kindlvejci titul z Plzně nebo jestli mi chybí double-think, ale bezelstně přiznávám, že to nechápu.

Bod 111., kde se ukazuje, že doktrína political question dorazila i na Joštovku, bych za normálních okolností přivítal. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že tuhle doktrínu si přisvojují opět, jak se jim zlíbí, a opět přesně naopak, než velí selský rozum.

Jde o to, že o sporných otázkách, nechť radši rozhodnou politici, které může lid odvolat ve volbách a rozhodnutí změnit. Ale takovým rozhodnutím přece je spíše zkrácení volebního období než odevzdání i těch posledních pravomocí Radě ministrů, neb předání kompetencí je nezvratné.

V bodě 115. nám protektorátní místodržící Paul Richetzki sděluje, že neopodstatněná podání bude bez dalšího odmítat. Připomněl (nejen) tím jednoho bývalého starostu Vídně — Karla Luegera. Tak jako on určoval, kdo je Žid, tenhle náš eurohujer od stolu určí, které podání je opodstatněné. Anebo mu to radí hvězdy jako Baudyšovi?

V bodě 113. s námi ÚS vtipkuje, když svůj postup označuje za minimalistický a neaktivistický. A to prosím říká jenom tři body před kromobyčejnou prasárnou, která přijde o tři body dále v bodě 116.

Tento bod (116.) bych si i po tom všem, co již protiústavní soud předvedl, dovedl neskromně označit za naprosto největší zvrácenost, které se prozatím dopustil. Aby zcela mimo předmět řízení, tedy bez jakéhokoliv dokazování či argumentace, zaútočil na prezidenta a sděloval mu, že je pouhým úředníkem a že v otázce ratifikace mezinárodní smlouvy nemá rozhodovací pravomoc, to je fakt silné kafe i na pravidelné posluchače pořadu Jobovky z Joštovky. Přitom je dle mého nesporné, že Ústava prezidentovi (a jen prezidentovi) rozhodovací kompetenci v otázkách mezinárodních smluv svěřuje.

Tento názor protiústavního soudu má svoje kořeny v tom, že podle nich se musí Lisabon sjednat rychle a podepsat ještě rychleji. Nechápu, jak na to přišli. Ústavní stížnosti občanů, kteří byli kráceni na právech, leží na Joštovce léta bez povšimnutí. Ovšem o Lisabonu se jedná tři hodiny po podání. Podle mého se takhle velké a důležité mezinárodní smlouvy musí projednávat pečlivě po dlouhá léta.

Jak říkají intelektuálové: Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest.

Toto dále pokračuje peskováním senátorů (bod 121. a dále), že prý svůj návrh podávají pozdě. Což si vycucal ÚS z prstu. Zákon přesně stanoví, kdy se žádost o přezkum smí podat, a Rychetský do toho nemá co mudrovat. Navíc jeho výpočet, kolik doby uplynulo od Topolánkova vyrytí na šutrák v Lisabonu, je zcela irelevantní, protože senátoři začali svoji stížnost sepisovat logicky až v okamžiku, kdy se smlouvou vyjádřil souhlas Parlament. Dělat to předem by postrádalo jakékoliv ratio, obzvlášť když dostatek senátorů tvrdil, že smlouvu potopí (viď, Sobotko).

Ekvilibristiku v bodech 132. a 133. o tom, že pro právně silnější právní akt (mezinárodní smlouva) platí volnější pravidla než pro právně slabší akt (zákon) už je třeba brát jenom jako kuriozitku. (Jde tu o to, že zákon musí být srozumitelný a v konsolidovaném znění s vyznačenými změnami, kdežto Lisabon ne.)

Bod 134. je zřejmě nepovedený pokus o vtip. Někdy se zdá, že Bundesverfassungsgericht, tedy německý Spolkový ústavní soud se sídlem v Karlsruhe, je v Brně něco jako svatá modla, protože v nálezech ÚS se to odkazy na něj jenom hemží (často v analogiích, které kulhají na všech třicet nohou, co má plénum ÚS k dispozici). Ale jakmile by se tím mělo zabránit pokroku, rozuměj hurá-evropeismu? Ohó! Tak to je jiná.

V Karlsruhe totiž nejsou zbabělí přisluhovači eurohujeriátu. Jde vidět, že bruselská byrokracie jim tam pěkně leze krkem. Ze zmocňovací doložky udělali v Německu bezcenné ustanovení, když nařídili, aby každý přenos kompetencí podléhal v Bundestagu stejnému schvalovacímu procesu jako mezinárodní smlouva (analogicky u nás proceduře předepsané v článku 10a Ústavy). V Karlsruhe totiž viděli evidentní rozpor s Ústavou, a zhojili ho interpretací. V Brně ho viděli taky, ale dělali, že o něm neví.

(Dodatek: Pavel Hasenkopf se vyjádřil, cituji: A jak si mám vážit dvou nejmenovaných soudců ÚS, kteří na semináři na PF UK měsíc po Lisabonu I. na plnou hubu přiznali, že odůvodnit to tak, aby to bylo v souladu, byla fuška? CCa 100 svědků … A o tom, jak mi jiný činitel ÚS mezi 4 očima říká, že Lisabon prohlásí vždy za souladný s ústavou, ať v té žalobě bude, co tam bude, protože my si prostě nemůžeme dovolit LS odmítnout? Svědek žádný. /zdroj: komentáře na Jiném právu/)

Bod 135. říká, že Lisabonská smlouva posiluje národní parlamenty. Neříká jak. To by mě totiž zajímalo. Zřejmě tím, že namísto 84 % zákonů jich bude v Bruseli vytvářeno rovnou 94 %. Orwellovský ústavní soud.

V bodě 144. nám Rychetský tvrdí, že cíle EU slouží ke kontrole výkonu přenesených pravomocí EU, nikoliv jako vyjádření určité ideologické doktríny (kterou v nich beztak nelze spatřovat). Takže ty bláboly o sociálně-tržním hospodářství, evropanství, boji s globálním oteplováním atd. — ty se mi zdály, nebo to nejsou určité ideologické doktríny (in concreto socialismus, evropeismus, klimatický alarmismus)?

Myslím, že bod 147. vstoupí jak do historie evropeismu, tak i do historie euroodboje, který — jak jsem vyrozuměl — už Petr Hájek na Hradě zakládá. Přenesení určitých kompetencí státu… není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení… Svoboda je otroctví. Válka je mír… Ústavní soud je protiústavní. 1984 je tu.

V bodě 160. jsem se dozvěděl, že: Občanství Evropské unie nijak nepopírá občanství členského státu, naopak je obohacuje o evropský rozměr. Hned se cítím bohatší.

V bodě 164. se dozvídáme, že požadavek evropanství není nic špatného, jenom se tím myslí, že člen Komise, jakožto instituce, která má… podporovat obecný zájem Evropské unie, musí být zájmům Unie a jejím cílům oddán! Proto je jasné, že eurokomisařem nikdy nemohl být Vladimír Dlouhý, který řekl, že Evropská unie je katastrofa, a je znám jako velký pravicový reakcionář a Klausův spojenec.

Jako perličku na závěr jsem si nechal bod 149. (k přečtení zde), který je ukázkou, jak hluboko je protiústavní soud na své křížové výpravě schopen klesnout — až k nemístným útokům ad hominem na hlavu státu.

Podtrhal jsem si toho více, ale v tomto článku jsem se snažil vyčerpat téma, nikoliv čtenáře.

Na závěr snad: Vyoknit tyhle quislingy!