Duševní vlastnictví

Radim Smetka, nový místopředseda Svobodných, píchl na iDnesu do vosího hnízda. Chtěl bych jeho úvahu trochu rozvést a přidat k tomu svůj pohled. Je požadování zrušení duševního vlastniství komunismus, nebo logická dedukce?

Spousta lidí mi vytýká, že mám ve všem jasno, přestože já bych řekl, že to je přesně naopak. Mám v mnoha věcech velmi nejasno, avšak mám jasno v tom, že socialisté chtějí moji svobodu a moje peníze a ani jedno z toho jim dát nechci.

Ochrana duševního vlastnictví je jedna z věcí, ve které nemám jasno. Zatím nemám načtenou příslušnou literaturu, ale chystám se to napravit v horizontu deseti let. :) Avšak snažím se dobrat aspoň nějakých závěrů dedukcí a indukcí. Tady je, k čemu jsem zatím došel.

1. Ochrana duševního vlastnictví musí platit buď navždy, nebo vůbec. Arbitrárně stanovená délka (např. 20 let) je na první pohled absurdní.
2. Ochrana duševního vlastnictví musí platit buď ve všech odvětvích, nebo v žádných.
3. Ochrana duševního vlastnictví musí platit buď pro malé i velké objevy, nebo pro žádné.

Představte si, že by ochrana duševního vlastnictví platila navždy. Navíc v té nesmyslné podobě, jak je uplatňována dnes, kdy nikoho nezajímá, zda jste něco vymysleli nezávisle na původním objeviteli. "Teď tu byl. Graham Bell."

V takovém případě bychom museli platit za každé použití ohně potomkům pravěkého člověka. Za každé použití akvaduktu potomkům Římanů, za každé použití papíru potomkům Číňanů, za každé použití počítače zřejmě potomkům Leibnize.

Absurdní, že?

Vtip je totiž v tom, že co v době svého objevení/vynálezu vypadá málem jako zázrak, by bylo bez patentů objeveno třeba za 10 let (nebo možná pozítří) kdekým s mnohem menšími náklady. Jenže díky patentové ochraně se to nadále musí vyrábět draho.

Snad uznáte, že chránit autorská práva třeba 20 let (nebo 50 let po smrti autora) je absolutní nesmysl. Když už se používají ty analogie s homtnými předměty -- znamená to snad, že po smrti majitele např. stolu je možno si tento stůl přivlastnit? Neznamená, ten stůl je pořád ve vlastnictví někoho.

---

Není možné přijmout princip, že ochrana duševního vlastnictví musí existovat např. v medicíně, ale ne v hokeji. Pokud Ivan Hlinka přijde na nějaký inovativní způsob jak hrát přesilovky, měl by tento jeho vynález požívat stejné právní ochrany jako vynález Pfizeru na zajištění erekce. Pokud nějaká holka přijde do školy se sexy účesem, měla by přece požívat stejné právní ochrany -- 20 let by nikdo tenhle účes nesměl mít.

Umíte si představit takový svět? Že po ledě jezdí kromě hokejistů i právníci a vymáhají poplatky za kopírování strategií? Že každá holka kolem sebe má armádu právníků, kteří dbají na to, aby nikdo nekopíroval její styl?

---

Pokud mám nějaký výrobek a inovuji ho lehce, žádný patentovací úřad mi to jako patent neuzná. Patentovací úřad mi neuzná, když začnu svoje auto nabízet fkůži namísto současné varianty fdřevě. Ale když začnu svoje auto nabízet bez kol a bude levitovat nad zemí, patentový úřad mi to uzná.

Trochu divné, ne? Ještě divnější je to, když si uvědomíme, že těch drobných objevů je o několik řádů více. Podnikatel přijde na to, že zákazníci mají radši křesla než plastové židle -- je to přece podnikatelský objev a nikdo ho nesmí kopírovat. Proč tento není hoden ochrany, ale zato objev Applu, že telefon se dá odemykat tahem po obrazovce ochrany hoden je?

---

Jak vidíte, duševní vlastnictví doprovázejí minimálně tři zjevné absurdity. Nevím, jak by se mohlo podařit zhojit.

Na druhé straně, když někdo vezme můj článek a překopíruje ho (byť s mým jménem), tak mě to docela mrzí. Říct, že každý může překopírovat můj článek a vydávat ho za svůj, mi připadá divné, ale ideální řešení neznám. Řešením rozhodně nejsou žádné organizace typu OSA Nostra se svým výpalným.

Ochrana fyzického vlastnictví ostatně vznikla dávno předtím než začaly existovat státy. Vznikla tak, že lidi přijali za svůj princip toho, že neberou cizím lidem jejich věci. Vy přece taky nekradete, i když víte, že vás žádná policie nevidí. Že se nekrade, není důsledkem ilegality, nýbrž nemorálnosti tohoto jednání.

Troufám si tvrdit, že s chlubením se cizím peřím by to dopadlo obdobně. Ostatně, když mi někdo ten článek ukradne, taky ho nebudu žalovat. Ale budu doufat, že se na něj ostatní budou koukat skrz prsty.

Fyzické vlastnictví (stoly, počítače, auta, domy) je chráněno, protože je vzácné. Když ho někdo vezme, na původním místě chybí. Myšlenky vzácné nejsou. Proto mi připadá nesmyslné tvrdit, že by se měly oplotit, aby si je nikdo nevzal. Proč by nemohl?

Častým argumentem zastánců duševního vlastnictví je, že když se zruší copyrighty, nikdo nebude vyvíjet žádnou duševní činnost. Nic nemůže být daleko od pravdy.

Obrazy budou lidi kupovat dál. Stejně tak muziku, kterou si dneska stejně zkpíruje, kdo chce. Taktéž software. Firmy akorát budou muset upravit svůj business model. Nikdo si nemůže myslet, že s business modelem z 15. století uspěje i v tom 21.

Rok jsem strávil na hudebním gymnáziu, takže o začínajících umělcích něco vím. Ani jeden z nich nedělá muziku proto, že mu nějaký pochybný autorský zákon zaručuje monopol.

Ani v medicíně by se nepřestalo vyvíjet. Dnes vyvíjí třeba tři firmy totéž, každá ve výzkumu utopí 10 miliónů dolarů, ale patent získá jenom jedna z nich. Pokud díky patentu vydělá jenom 20 miliónů, je tu jasná společenská ztráta 10 miliónů. Bez patentové ochrany by se vývoj ubíral jinak, ale závidím jistotu těm, kteří tvrdí, že by to bylo horší nebo méně efektivní než, jak je to teď.

Ostatně, až dneska uslyšíte státní hymnu, kdo z vás půjde za potomkem J. K. Tyla a zaplatí mu výpalné?