Byl rok 2016 šílený? Politické výsledky nepředvídané? Raději si držme klobouky, protože rok 2017 slibuje obdobně zajímavou podívanou. Hlavní story tohoto roku v USA bude Donald Trump a jeho nová administrativa. Ale co EU?
V tomto článku nabízím několik hlavních zpráv pro tento rok. Aneb: O čem se po vydání tohoto článku v EU začne mluvit? V Evropské unii nás čekají volby v Nizozemsku, ve Francii a v Německu.
Nizozemské volby se konají už 15. března a Geertu Wildersovi už od listopadu průzkumy veřejného mínění přisuzují vítězství, do většiny v parlamentu má však daleko. V dubnu přijdou francouzské prezidentské volby, ve kterých si Marine Le Penová věří na vítězství v prvním kole. Podle dosavadních průzkumů však velmi zaostává za samozvaným thatcherovcem Fillonem. Nebýt Trumpova triumfu, myslel by si člověk, že Le Penová nemůže vyhrát. Do Německé politiky se hlásí dlouholetý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Ani on ani očekávaný velký zisk Alternativy pro Německo však zřejmě nezabrání Angele Merkelové v dalším vítězství.
Britská premiérka Theresa Mayová slíbila, že ať už soud o britskou ústavní proceduru dopadne jakkoliv, aktivuje tzv. „článek 50“ v březnu, čímž formálně spustí vystoupení Británie z Evropské unie. Evropští politici pak budou mít dva roky na to, aby došli k očividnému závěru, že obchodní bariéry mezi Británií a EU poškodí sice jak Británii, tak ovšem i jejich ekonomiky. Bavorský ministr financí to chápe.
My, kteří víme, že angažmá v Evropské unii je nevýhodné, máme štěstí, že prvním vystupujícím státem je Británie. Silná ekonomika s profesionálními diplomaty, se silnou armádou a obchodními i obrannými spojenci po celém světě. Navíc s vládou, která říká, že stojí o volný obchod nejenom s EU, ale i s USA, Commonwealthem a dalšími státy.
Až bude vystupovat Česká republika, budeme se moci přiučit jak britské kampani za vystoupení, tak i následnému vyjednávání. Navíc budeme moci oprávněně poukazovat nejenom na to, jak se mimo EU daří Norsku a Švýcarsku, ale i bývalému členovi, tj. Velké Británii.
V Itálii jsou voliči tak nespokojení s eurem, že eurohujerský premiér Renzi musel po prohraném (byť nesouvisejícím) referendu odstoupit. Italské Hnutí pěti hvězd vyvíjí na prounijní establishment čím dál větší tlak. Jelikož je Itálie zakládajícím členem EU a byla by prvním státem, který opustil eurozónu, je Hnutí pěti hvězd na nejlepší cestě převzít po UKIPu pozici nejnenáviděnější politické strany. Tedy aspoň v Bruselu.
V Česku máme sice to štěstí, že neplatíme eurem, nicméně v moderním žaláři národů pořád jsme. EU je na tom nevalně, co se ekonomického výkonu týče, a po mém soudu na tom bude čím dál hůře. A proto se bude zřejmě pomalu rozpadat. Změnit vyhlídky EU by mohla zásadní vnitřní reforma, avšak ta není vinou institucionálního uspořádání možná.
Dnes se v České republice vystoupení z EU ještě příliš často nezmiňuje, koneckonců EU dělá vše pro to, aby si zájmové skupiny podplatila. Události minulých let a události roku 2017 nám však podle mého dávají důvody k tomu, abychom začali vážně debatovat o tom, že padající strukturu je lepší opustit dříve, než spadne.
A kdo ví, třeba nám vývoj v ostatních státech umožní tuto myšlenku výrazněji podpořit už letos.
Autor je kandidátem na předsedu Svobodných
